Co se stalo
Podle policie měla elektrárna poškozené motorové táhlo ovládající natočení lopatek. Ty zůstaly v otevřené poloze a nešlo je sklopit. Rotor pak nefunguje jako regulovaný stroj, ale jako plachta nastavená větru. Kvůli téhle závadě byla elektrárna od začátku července mimo provoz. V den pádu se přes lokalitu přehnaly silné poryvy větru. Přesnou příčinu určí šetření policie a Dopravního a energetického stavebního úřadu. Klíčové je, že elektrárna nespadla za provozu. Spadla proto, že bezpečnostní mechanismus, který ji měl chránit před větrem, byl šest týdnů rozbitý.
Spadl vysloužilý veterán
Potštátský stroj byl Bonus B23/150 z roku 1995, dovezený do Česka jako repasovaná použitá elektrárna a postavený zde byl v roce 2005. Výrobcem byla dánská firma Bonus Energy, jako samostatný podnik neexistuje od roku 2004, kdy ji odkoupil Siemens.
Tento stroj měl výkon 150 kW, pro srovnání, moderní pevninská turbína, o jaké se dnes v Česku uvažuje, má kolem 6 MW, tedy zhruba čtyřicetinásobek výkonu.
Starý Bonus, o kterém zde mluvíme, omezoval výkon při silném větru především aerodynamickým tvarem pevně nastavených lopatek, dnešní stroje řídí úhel každé lopatky aktivně, mají proměnlivé otáčky, hustou senzoriku a automatiku, která je odstaví bez zásahu člověka. Umí takzvané zapraporování, tzn. natočit listy tak, aby při odstavení zachytávaly z větru minimum energie. Přesně to potštátské elektrárně kvůli vadnému táhlu nešlo.
Neznamená to, že moderní turbína nemůže mít poruchu. Znamená to, že posuzovat dnešní technologii podle havárie stroje z poloviny 90. let je jako hodnotit současné automobily podle nehody vozu z doby, kdy Škoda Favorit byl novinkou na trhu.
Zbývající tři elektrárny v parku, který provozuje firma Vapol VTE, čeká na žádost radnice kontrola technického stavu. Jiné elektrárny značky Bonus v Česku nestojí.
Jak často větrníky padají?
V Evropě dnes stojí zhruba 107 tisíc větrných turbín o celkovém výkonu 311 GW, z toho 270,5 GW na pevnině. Jednotná evropská databáze pádů neexistuje, jednotlivé případy se ale dají dohledat: od roku 2010 lze doložit zhruba dvě desítky případů úplného kolapsu velké větrné elektrárny. Vůči dnešní flotile jde přibližně o 0,02 procenta. Když to přepočítáme, tak jde o jednu turbínu z pěti tisíc za celých šestnáct let, nikoli ročně. Vztaženo ke všem elektrárnám, které během té doby fungovaly, je podíl ještě nižší.
Rychlé odstranění spadlé elektrárny
Hasiči v troskách našli nádrž s olejem, žádný únik provozních kapalin ale nezjistili. Demontáž začala následující ráno a v pondělí 24. srpna bylo pole uklizené, kovové součástky zamířily k recyklaci.
Rychlost není náhoda. Po zastavení rotoru a odpojení instalace uvnitř větrné elektrárny nezůstává žádný zdroj energie, který by havárii dál živil, tzn. žádné palivo, žádné spalování, žádný radioaktivní materiál a žádná havarijní zóna, kterou by bylo nutné měsíce sanovat. Zbývá ocel, kompozity, kabely a omezené množství provozních kapalin.
Neznamená to, že klasické elektrárny jsou nebezpečné a větrné nikoli. Každá technologie má jiný profil rizika. U větrné elektrárny jsou ale následky těžké poruchy především místní a po zajištění dál neeskalují.
Co si z toho odnést?
Z incidentu u Potštátu nemá smysl dělat ani banalitu, ani symbol nebezpečí větrné energetiky. Je to připomínka, že žádné technické zařízení nemůže být v provozu navždy a že klíčový bezpečnostní systém by neměl čekat na opravu šest týdnů.
Namístě je věcná otázka: jaké kontroly mají absolvovat staré elektrárny při prodlužování provozu a jak postupovat, když je stroj odstavený kvůli poruše, ale zůstává stát?
Co nedává smysl, je vydávat fotografii 31 let starého veterána za obrázek technologie, kterou dnes někdo plánuje stavět v českých regionech. Je nutné nezapomínat na to, že stroj, který spadl byl zasloužilým veteránem, který se s dnešními moderními stroji nemůže srovnávat.
Autor fotografie: Policie ČR – Krajské ředitelství policie Olomouckého kraje
